Zasurfovat si na náhle vzedmuté vlně metalové popularity zvládlo už hodně kapel. Jejich těla teď dláždí tmavé dno Hlučného oceánu, protože tu se až příliš nalokaly slané vody, tu jim prkno přehryzl vejpůl žralok jménem změna trendu. Jen švédští surfaři PAIN OF SALVATION si sedí na pláži ve svých pohodlných křesílkách, popíjí mojito a pobaveně hledí, kterak se jejich kolegové pachtí. Jim prostě bylo dáno povznést se nad trendy, brát si s rozumem to, co se hodí k jejich hudbě, ne to, co se vede pouze ke komerčnímu úspěchu. Naprostý nadhled, kterým disponují, jim umožnil po metalově vycizelovaném klenotu „The Perfect Element Part I“ přijít s více rozněžnělým „Remedy Lane“ a svůj vývoj rozvést překvapivou kličkou v podobě eklektického filozofujícího konceptu „Be“, který možná až příliš trpěl rozevlátostí, ale kultovní statut kapely neohrozil...
Poslední počin do stádečka nese název „Scarsick“ a do úvodníku by mu slušelo ono pythonovské „and now something completely different“. Když už jsem nucen balit dojmy do slov, vypůjčil jsem si surfařskou metaforu, protože právě tak se PAIN OF SALVATION pohybují po hudebním oceánu – elegantně, mrštně, nepředvídatelně. Novinkový kotouč startuje dvojicí skladeb, které navazují na dobře známou fascinaci Švédů nu-metalem a rapem. Ostré riffy, explozivní rytmika, výrazné přitom triviální klávesové motivy a do toho famózní frázování Daniela Gildenlöwa a kontrastivní melodické plochy, které umí jen tihle sebejistí Švédi. S připočtením originálních nápadů jako je kytarová onanie coby podkres rapované sloky jsou „Scarsick“ a „Spitfall“ strhující ukázkou skvělé instrumentality ve službách jednoduché, ale podmanivé skladby.
Druhou výraznou složkou „Scarsicku“ jsou úletové retro mozaiky „America“ a „Disco Queen“. Na nich se nejlépe ukazuje volnost kompoziční ruky, kterou mohou konkurenti „salvejšnům“ jen závidět. Syntéza nadhledu, veselého žertýřství, rytmické vybroušenosti a naprosté originality. Je jedno, jestli se hraje s různými nuancemi americké rock music, nebo se sedmdesátkovými disco motivy, vše je dotažené, vybroušené, postupně zrající a takřka neposlouchatelné (to si po dvou měsících intenzivního studia troufám tvrdit). S podobnou samozřejmostí funguje floydovskými postupy provoněná filipika proti prodejnosti „Kingdom Of Loss“. Ostatní skladby na novince mají příchuť větší monotematičnosti – „Mrs. Modern Mother Marry“ to svým nezáživným ústředním riffem přepaluje k bezvýraznosti, prostince strukturovaná „Enter Rain“ masivním refrénem naopak k vynikajícímu kontrastu monumentality a subtilna. „Idiocracy“ i „Flame To The Moth“ jsou povinnou instrumentální krmí pro milovníky starších alb, výtečná ukázka přímočaré a moderní progrese ve druhém případě i s výrazným nádechem mödl agrese. A jako bonbónek výtečná sladkohořká polobalada „Cribcaged“, která kombinuje až ukolébavkový motiv s nihilistickým a „všefuckujícím“ textem...
Ačkoli je materiál skutečně pestrý jako Bižu Jablonec nad Nisou po bombovém útoku veselých hipíků, skladby dokáží pokojně existovat vedle sebe, jejich nálady na sebe házejí nové stíny a odlesky, pocit nesoudržnosti se nedostavuje. Ať hrají PAIN OF SALVATION stylově cokoli, jsou sami sebou a skladbám vypalují nezaměnitelný trademark do kožichu. Jen mi připadá, že část alba ohraničená titulní skladbou a „Kingdom Of Loss“ je pestřejší, rozvernější, méně konzervativní. Škoda, že ta obrovská kompoziční odvaha nevydržela Gildenlöwovi a spol. až dokonce, ale tu snahu po kontinuitě s předchozími řadovkami chápu.
Step into the darkness of treason
Take me home in your voice of reason
Have to be the sound of a soup of the season